Podujal som sa vytvoriť túto tému lebo som chvíľu hľadal niečo podobné ale nikde "vzadu" v diskusii som to nevedel nájsť, tak sem zatiaľ zhrniem, niektoré články aby to bolo po kope.




PRAVDA OSLOBODZUJE
Nové svedectvá o vražde bohatiera a martýra gen. Štefánika

Gen. Dr. Milan Rastislav Štefánik bol neobyčajný, multitalentovaný človek. Nestretol som v mojom živote Slováka, ktorý by nebol hrdý na tohto národného génia. O Štefánikovi a jeho predčasnej smrti sa napisalo množstvo článkov a kníh.
A predsa sú medzi Slovákmi a najmä Čechmi a Moravanmi ľudia, ktorí nevedia pravdu o Štefánikovej smrti.
V roku 1981 dobroduché Slovensko-americké kultúrne stredisko v New Yorku vydalo knihu v anglickom jazyku General Milan Rastislav Stefanik. Bol som vtedy predsedom Publikačnej komisie S-AKS a jeden z pripravovateľov knihy. S-ASK si dal za úlohu oboznamovať Ameriku s históriou Slovákov, opravovať nepravdy
a nezmysly písané o Slovákoch a slovenskom národe v amerických novinách, encyklopédiách a univerzitách. Primnohí historici, politici a novinári píšuci o vzniku Česko-Slovenska nesprávne vychvaľujú iba Masaryka a Beneša a vynechávajú alebo zľahčujú dôležitú úlohu ktorú Štefánik zohral pri oslobodzovaní Slovákov, Moravanov, Slezanov a Čechov zo žalára národov Rakúsko-Uhorska. Počas prípravy knihy som preštudoval dostupnú tlač o Štefánikovi v angličtine, slovenčine a češtine. A prezrel som tiež jednu z najväčších knižníc na svete, New York Metropolitan Library. Žiaľ, stále som sa nedozvedel celú pravdu o príčine smrti nášho bohatiera. Viacerí z generácie našich rodičov a prarodičov tvrdili,
že Štefánikovo lietadlo bolo zostrelené česko-slovenskými vojakmi pod francúzskym velením a na rozkaz ministra zahraničných vecí prvej ČSR
dr. E. Beneša. Akú úlohu hralo v tejto tragédii Benešove a Štefánikove slobodomurárstvo?
Podstatnou časťou knihy S-AKS je anglická štúdia historika profesora
Milana S. Ďuricu: Milan R. Stefanik and his tragic death in the light of Italian military documents. Hoci táto štúdia (vyšla v Slovak Studies X, v Slovenskom inštitúte Cleveland- Rím) sa snaží odhaliť príčinu smrti, ešte nedokazuje, že Štefánikovo talianske dvojmotorové lietadlo Caproni bolo zostrelené. Úvod do tejto knihy napísal nebohý slovensko-kanadský priemyselník a vtedajší predseda za slobodu Slovenska pracujúceho Svetového kongresu Slovákov dr. h.c. Štefan Román. Jeden novinový článok o Štefánikovi je od vojnového korešpondenta a člena Americkej misie na Mierovej konferencii v Paríži plukovníka Bonsala. Článok pl. S. Bonsala pod nazvom Wilson’s promise to Stefanik bol publikovaný v novinách New York World v roku 1919. Ďalej do knihy prispeli svojimi myšlienkami diplomati a historici dr. Jozef Kirschbaum, dr. Jozef Mikuš a dr. Jozef Cincik („vojaci č-s armády zostrelili Štefánikovo lietadlo“). Kniha naznačuje, ale nedokazuje zostrelenie Štefánika. Slovensko-americké kultúrne stredisko touto knihou vykonalo dobrú informatívnu službu slovenskému národu. Slovensko bolo Prahou podvedené
a izolované od sveta.
Publikácie o tragickej smrti gen. Štefánika, ktoré vyšli pred a po páde čechoslovakizmu a komunizmu (1989) sú rozdelené na na dva tábory: Prvý, väčšinou slovenský tábor tvrdí, že „na Štefánika bol spáchaný atentát“. Druhý tábor, väčšinou vládny, hlása, že „ bola to nešťastná náhoda“. Vďaka každému človekovi, ktorý sa úprimne snaží nájsť pravdu! Všetci vieme, že pravda oslobodzuje. Pravda vždy zvíťazí. Bez Božej pravdy každé ľudské dielo padne.
Nedávno som si z Nemecka objednal veľmi informatívnu knihu nazvanú Černá kniha minulosti. Kniha má výstižný podnadpis: „Zločiny proti lidskosti na území ČSR
po roce 1945 a po únoru 1948 – kruté vzpomínky a svědkové století – vyprávění prominentú za mřížemi a dráty – dokumentace.“
Sú to vzácne svedectvá, pamäti a dokumenty protikomunistických bojovníkov
a trýznených väzňov. Tieto zozbierali a vydali autori-exulanti Zbyněk Ludvík
a Václav Bureš (www.zludvik.de). Autor Z. Ludvík žije v Nemecku, V. Bureš nedávno zomrel. Obidvaja českí vlastenci strávili dlhý čas ako väzni neľudských politických systémov v uránových baniach v Jáchymove a inde. Kniha je svedecká výpoveď a obžaloba falošných ideológií komunizmu a čechoslovakizmu. Jedna kapitola je venovaná svedectvám a dokumentom o gen. dr. M. R. Štefánikovi.

Citáty z knihy Černá kniha minulosti:
„Tak sa svet odpláca.
Masaryka a Beneša ako politikov urobil Štefánik. Až do stretnutia s ním boli iba súčasťou davu. Keď vo Francúzsku kapitán Štefl založil 21. júla 1914 prvú českú rotu Nazdar a o deň skôr bola v Kyjeve založená Česká vojenská družina v ruskej armáde, v tej dobe bol Masaryk ešte stále poslancom vo Viedni a Beneš súkromným docentom v Prahe. V novembri 1914 boli už obidve vojenské jednotky na fronte
a Masaryk ešte stále vo Viedni.
Bol to Štefánik, ktorý po príchode Masaryka a Beneša na Západ uvádzal obidvoch do dôležitej a vplyvnej francúzskej spoločnosti. Dovtedy na všetky memorandá, ktoré Masaryk písal vedúcim osobnostiam Dohody nikto neodpovedal. Až légie
a dr. Štefánik obidvom urobili meno. Štefánik, Slovák, francúzsky občan a generál, zakladateľ légií v Taliansku, snúbenec talianskej princezny, atakďalej.“

„Čo rozprával MUDr. Rudolf Maxa, odsúdený na 16 rokov vo väznici Kartouzy. Stomatológ z Paríža, priateľ majora Štefla, francúzskeho dôstojníka, zakladateľa roty legionárov Nazdar.
Nepohodlný byl generál dr. Štefánik hlavně proto, že před odletem na ruskou frontu k našim legionářúm požadoval na schúzi svolané majorem Šteflem do Švýcarska (1918) , za přitomnosti dalších představitelú našeho osvobození, od pana
dr. Eduarda Beneše vysvětlení, kam přišla většina sbírky amerických Čechú a Slovákú ve prospěch financování zahraničního odboje. Tomaš G. Masaryk svěřil ten obnos proti podpisu do rukou pana Beneše. Když tento ale nebyl ochoten podávat vysvětlení, generál dr. Štefánik zbledl rozčílením a naléhal, kam ty peníze přišly a k čemu byly použity. Pán Beneš zrudl v obličeji a všelijak se vykrucoval. Jen major Štefl zachoval klid a hladil si svúj černý vous. Vytáhl z aktovky deník „Petit Parisien“ a přečetl článek, že dr. Beneš, zvaný „roy de roulette“ (kráľ rulety) prohrál v Monte Carlu nesmírně sumy peněz. Článek byl zakončen otázkou, odkuď ty peníze měl. „To je provokace“, zařval pan Beneš, „někdo mne chce kompromitovat manipulovanou lží“. Generál Štefánik, který se mezitím uklidnil řekl: „Jsme v cizí zemí, zde se hádat nebudeme. Vyjasníme si to před národním soudem
za přitomnosti prezidenta Masaryka, jak a kdo pro naši zemi pracoval a s těmi dary na osvobození hospodařil“. Schúze se rozešla rozmrzele. Major Štefl před loučení
s ostatními prohlásil: „Přátelé, to jsou zatím jen začátky. Mnoho si od toho neslibuji. Defraudace je kriminalita. Dr. Beneš od této chvíle nebude spát a jen kout pikle, jak se zbavit soudního přelíčení.“
Převažnou čast sbírky amerických krajanú* získal pro první odboj předseda Čechoameričanú dr. Karel Pergler, organizátor a vúdce tohoto odboje. Hned
po převratu v roce 1918 byl uklizen jako velvyslanec do USA a pozěji do Japonska. Doma byl zvolen poslancem. V roce 1932 předložil otázku amerických peněz veřejně, že je snád čas aby to prezident T.G.Masaryk, který je předal dr. Benešovi, konečně vyúčtoval.
Během 48 hodin bylo „zjištěno“, že dr. Pergler je americkým občanem a na nátlak vedení státu musel republiku opustit. Že není Čechem, ač se narodil v Čechách. Přesto že po řadu let byl v zastupitelských službách našeho státu a jako takový ho reprezentoval a byl dva krát zvolen poslancem. Typická ukážka tehdejšího hradního teroru, řízeného Benešem. Kdyby se bylo bývalo ono vyšetřováni uskutečnilo, alespoň část pravdy o Benešovi by se bývala dostala už tehdy na veřejnost.
A mohlo být zabráněno uskutečení jeho dalších ničemností na pokračování, včetně zaprodáni naši země do bolševické sféry.
Aby zlí lidi zvítězili, stačí, když dobří mlčí.
Po návratu gen. Štefánika od legií v Rusku v roce 1918, kde už byl jako ministr války nového státu, psal pan Frič, jeden z účastníkú tehdejšího setkáni majoru Šteflovi (v té době již konzulovi našeho státu v Paříži), že „pozoruje intriky proti gen. Štefánikovi a znižováni jeho věhlasu mezi politiky. Že pan Beneš jediný se staví vedle T. G. Masaryka. Že má pocit, že ho hryže výhrúžka Národním soudem
po návratu Štefánika do vlasti. A navíc, že se mu dostaly do rokou nějaké dokumenty, dokládajíci připravu atentátu na gen. Štefánika při jeho návratu vlakem“ (pôvodne gen. Štefánik plánoval cestovať vlakom do Prahy). To bylo sděleno i gen. Štefánikovi a ten byl rád, že se někdo o jeho bezpečnost stará.
Při návratu z Italie do vlasti Štefánik tedy použil pro něj připravené trojmotorové italské letadlo Caproni. Netušil, že letí v letadle smrti. Přesto, že kde kdo v Bratislavě znal poměrně přesnou dobu příletu gen. Štefánika, určené vojenské jednotce bylo tvrzeno, že se čeká maďarské vyzvědné letadlo, které musí být sestřeleno. Vojáci poznali sice ne maďarskou, ale italskou značku na křídlech celkem zavčas, ale... !
Proto ti střílejíci vojáci byly podle stupně upovídavosti likvidováni.“

„K odhaleniu mohyly gen. Štefánika prišli všetci – okrem Beneša a komunistov.
(Upravené podľa štúdie Miroslava Lička, Slovenské národné noviny 1990.)
Okolnosti, za ktorých došlo k vajnorskej katastrofe boly na Slovensku verejným tajomstvom. Jeden z prvých žalobcov bol Milanov brat Igor Štefánik, evanjelický kňaz z Palanky v Juhoslávii. V liste, uverejnenom v Slovenských národných novinách v Martine, napísal: “Generálovu smrť nezapríčinila náhoda, to bola úkladná vražda!
Na to poukazujú mnohé stopy, ktoré čakajú na vyšetrenie.“
Milanov brat Igor urobil verejné prehlásenie preto, lebo dúfal, že na základe toho príde k súdnej obžalobe a riadnym vyšetrovaním budú praví vinníci usvedčení. Ale k tomu nedošlo! Namiesto súdu, Hrad vymenoval niekoľko komisií a jedna
za druhou, ako na rozkaz, prišli k tomu istému uzáveru: Nešťastná náhoda. Verejná mienka však naďalej označovala dr. Beneša za hlavného vinníka Vajnorskej tragédie.
Ešte raz Milanov brat Igor protestoval a to pri odhaľovaní Štefánikovej mohyly
pod Bradlom. V jeho prejave publikum upozornil na neprítomnosť Beneša.
V roku 1919 sa začal tajný proces s vojakmi, ktorí o streľbe na lietadlo Caproni rozprávali. Pri prelete lietadla nad delostreleckými kasárňami, vo výške asi 100 metrov jednotka vojakov dostala rozkaz strieľať najprv salvou na trojmotorové lietadlo Caproni a potom jednotlivo. Lietadlo začalo horieť. Vojaci vypovedali: „Dostali sme rozkaz, že priletí nepriateľské lietadlo a že ho musíme zostreliť“. Nebolo to prvý raz, že vojaci takto hovorili. Súdne pojednávanie bolo náhle prerušené a svedkovia boli políciou zastrašení s celá záležitosť sa dočasne ututlala.
Ale žiar skutočného podozrenia pod povrchom tlel ďalej a trvale zaťažoval bratské vzťahy medzi Slovákmi a Čechmi.“

„Zostrelenie gen. Štefánika – likvidácia posledných svedkov ešte po roku 1945.
Po zostrelení talianskeho trojmotorového lietadla Caproni č. 11.495 s gen. Štefánikom a jeho talianskym vojenským sprievodom, po výsluchoch vojakov v máji 1919, ktorí priznali, že sa zúčastnili streľby na lietadlo, začali títo vojaci umierať
za záhadných okolností. O tom sa dozvedeli aj účastníci streľby Jiří Forman z Plzne a Oldřich Fořt z Litomyšle. Obaja v tú dobu pracovali v Prahe. Keď spozorovali, že i oni sú sledovaní a že po ich idú, jednej noci utiekli do Paríža. Tam sa živili maľovaním bytov až do roku 1938. Až keď prezident Beneš v roku 1938 utiekol
z Prahy na aeropláne do Londýna, páni Forman a Fořt sa odvážili navrátiť domov. Po príchode domov zisťovali, čo sa stalo s vojakmi, ktorí dostali rozkaz strieľať
na Štefánikovo lietadlo. Všetci už boli mŕtvi až na dvoch Slovákov. Jeden bol Karol Murgaš a druhý bol jeden starý lesný inžinier. Napríklad zistili, že jeden z nich Bohumil Raiman umrel v roku 1930 v Proseči za nevysvetliteľných okolností.
Po skončení 2. svetovej vojny a návrate Beneša na prezidentský stolec do Prahy, poslední štyria svedkovia boli ihneď uvrhnutí do väzenia. Ale nehovorili nič
o streľbe, lebo vedeli čo ich čaká. Hneď v máji roku 1945 J. Formana zavreli na 16 rokov, O. Fořta na 16 rokov, lesného inžiniera na 20 a Karola Murgaša tiež na 20 rokov.“
Tak umlčali všetkých svedkov o zastrelení Štefánika. Ale pravdu nemožno zastreliť!
Možno ju iba dočasne umlčať!
Táto česká kniha nazvaná Černá kniha minulosti je jeden z významných svedkov trvalo svedčiacich o politických vraždách a o utrpení čestných ľudí pod nečestnými politickými systémami čechoslovakizmom a komunizmom. Na základe už zozbieraných materiálov bolo by múdre zorganizovať súd o zostrelení Štefánika
a urobiť definitívnu bodku za politickou vraždou nášho protibolševického milovníka svojho národa a bojovníka za slobodu európskych národov.
_________________________________
* Milión dolárov, zbierku amer. Slovákov „Za slobodu Slovenska“, osobne
do Masarykových rúk odovzdal katolícky kňaz, maliar, vedec, vynálezca účinkujúci vo Wilkes Barre. Pa. Jozef Murgaš v roku 1918. Masaryk ho pritom pozval
na Hradčany. Pri návšteve Prahy v roku 1926 prezident Masaryk odmietol Murgaša prijať.

www.jarokrupa.sk/basne/39.htm


ČERNÁ KNIHA MINULOSTI
Václav Bureš, Zbyněk Ludvík

Knížka podchycuje historii z podání svědků, na což česká veřejnost není zvyklá. Po větším využití této metody naléhavě volá i britský historik Zbyněk Zeman (viz rozhovor s ním v tomto čísle CS-magazínu), který dodává: „S plynoucím časem se však její možnosti“(orální historie) „zmenšují a navíc u nás“ (rozuměj v ČR) „převládá pozitivistická tradice, jež velí odvozovat pozadí událostí s nashromážděných dokumentů. Od vynálezu telefonu a dalších komunikačních technik však písemné dokumenty přestaly hrát rozhodující roli.“
Kniha nepochází z per profesionálních historiků. Ústní sdělení nelze ignorovat a pokládat za výmysly respondentů, obzvláště vypovídá-li několik svědků totéž, nebo doplňují-li se jejich výpovědi. Navíc řadu svědectví v knížce uvedených potvrzuje i existence písemných dokumentů v dobovém tisku. Úkolu pana Ludvíka a Bureše se vlastně měli zhostit historici profesionální, ale ti, alespoň v českých poměrech, jsou až na výjimky poplatní tomu, kdo vládne (viz již výše zmíněný rozhovor). Cílem zveřejnění ukázky z knihy není vyvolat diskusi. Pokud by přece jen někdo cítil potřebu se ke knížce vyjadřovat, nechť si laskavě uvědomí, že zjištění pravdy při soudních procesech spočívá i na výpovědích svědků, na ústní historii.


Milan Rastislav Štefánik

MUDr. Rudolf Maxa odsouzen na 16 let jako retribuční, stomatolog z Paříže, přítel majora Štefla, francouzského důstojníka a zakladatele roty Nazdar, vyprávěl v Kartouzích:
Nepohodlný byl generál dr. Štefánik hlavně proto, že před odletem na ruskou frontu k našim legionářům požadoval na schůzi svolané majorem Šteflem do Švýcarska, za přítomnosti dalších představitelů našeho osvobození od pana dr. Beneše vysvětlení, kam přišla většina sbírky amerických Čechů a Slováků ve prospěch financování zahraničního odboje. TGM svěřil ten obnos proti podpisu do rukou pana Beneše. Když tento ale nebyl ochoten podat vysvětlení, generál dr. Štefánik zbledl rozčilením a naléhal, kam ty peníze přišly a k čemu byly použity. Pan Beneš zrudl v obličeji a všelijak se vykrucoval. Jen major Štefl zachoval klid a hladil si svůj černý vous. Vytáhl z aktovky deník "Petit Parisien" a přečetl článek, že dr. Beneš, zvaný "roi de roulette" (král rulety), prohrál v Monte Carlu nesmírné sumy peněz.
Článek byl zakončen otázkou, odkud ty peníze měl. "To je provokace"zařval pan Beneš, "někdo mne chce kompromitovat manipulovanou lží". Generál Štefánik, který se mezitím uklidnil řekl: "Jsme v cizí zemi, zde se hádat nebudeme. Vyjasníme si to před národním soudem za přítomnosti prezidenta Masaryka, jak a kdo pro naši zemi pracoval a s těmi dary na osvobození hospodařil." Schůze se rozešla rozmrzele.
Major Štefl při loučení s ostatními prohlásil: "Přátelé, to jsou zatím jen začátky. Mnoho si od toho neslibuji. Defraudace je kriminalita. Dr. Beneš od této chvíle nebude spát a jen kout pikle, jak se zbavit soudního přelíčení."
Převážnou část sbírky amerických krajanů získal pro první odboj předseda
Čechoameričanů dr. Karel Pergler, organizátor a vůdce tohoto odboje. Hned po převratu v roce 1918 byl uklizen jako velvyslanec do USA a později do Japonska. Doma byl zvolen poslancem. V roce 1932 předložil otázku osudu amerických peněz veřejně, že je snad konečně čas, aby to TGM, který je předal dr. Benešovi, konečně vyúčtoval.
Během 48 hodin bylo "zjištěno", že je americkým občanem a na nátlak vedení státu musel republiku opustit. že není Čechem, ač se narodil v Čechách. Přesto že po řadu let byl v zastupitelských službách našeho státu a jako takový ho reprezentoval a byl 2x zvolen poslancem. Typická ukázka tehdejšího hradního teroru, řízeného Benešem.
Kdyby se bylo bývalo ono vyšetřování uskutečnilo, alespoň část pravdy o Benešovi by se bývala dostala už tehdy na veřejnost. A mohlo být zabráněno uskutečnění jeho dalších ničemností na pokračování, včetně zaprodání naší země do bolševické sféry. Aby zlí lidé zvítězili, stačí, když dobří mlčí.
Po návratu generála Štefánika od legií v Rusku v roce 1918, kde už byl jako ministr války nového státu, psal pan Frič, jeden z účastníků tehdejšího setkání majoru Šteflovi - v té době již konzulovi našeho státu v Paříži, že pozoruje intriky proti generálu Štefánikovi a snižování jeho věhlasu mezi politiky, že pan Beneš jediný se staví vedleTGM, že má pocit, že ho hryže výhružka Národním soudem po návratuŠtefánika do vlasti. A navíc, že se mu dostaly do rukou nějaké dokumenty, dokládající přípravu atentátu na generála Štefánika při jeho návratu vlakem.
To bylo sděleno i generálu Štefánikovi a ten byl rád, že se někdo o jeho bezpečí stará. Při návratu z Itálie do vlasti použil tedy pro něj již připravené italské letadlo Caproni. Netušil, že letí v letadle smrti. Přesto, že kdekdo v Bratislavě znal poměrně přesnou dobu příletu generála Štefánika, vojenské jednotce bylo tvrzeno, že se čeká maďarské výzvědné letadlo, které musí být sestřeleno. Vojáci poznali sice ne maďarskou, ale italskou značku na křídlech celkem zavčas, ale ... ! Proto byli postupně podle stupně upovídanosti likvidováni.
Okolnosti, za jakých došlo k vajnorské katastrofě byly na Slovensku veřejným tajemstvím. Jeden z prvních žalobců byl Milanův bratr Igor Štefánik, evangelický kněz z Palanky v Jugoslavii. V dopise, zveřejněném v Národních novinách v Martině, napsal: "Generálovu smrt nezapříčinila náhoda, to byla úkladná vražda! Na to poukazují mnohé stopy, které čekají na vyšetření". Bratr Igor učinil veřejné prohlášení proto, že doufal, že na základě toho dojde k soudní žalobě a řádným vyšetřováním budou praví viníci v pozadí usvědčeni. Nedošlo! Místo toho bylo sestaveno několik komisí postupně za sebou, do kterých ovšem členy jmenoval Hrad a všechny končily závěrem: Nešťastná náhoda. Veřejné mínění označovalo právě Beneše za hlavního viníka vajnorského neštěstí. Ještě jednou pak bratr Igor veřejně protestoval při odhalování mohyly na Bradle projevem, ve kterém také upozornil na nepřítomnost Beneše.
V roce 1919 začal neveřejný proces s vojáky, kteří o střelbě vypravovali: Při přeletu letadla nad dělostřeleckými kasárnami ve výši asi 100 m vypálili na rozkaz salvu z pušek a potom stříleli jednotlivě. Pravděpodobně letadlo zasáhli, protože počalo hořet. "Dostali jsme rozkaz", vypovídali, "že přiletí nepřátelské letadlo a že ho musíme sestřelit". Nebylo to poprvé, co vojáci takto hovořili. Soudní projednávání bylo však náhle přerušeno, svědkové byli policií zastrašeni a celá záležitost se dočasně ututlala. Žár oprávněného podezření však pod povrchem doutnal dál a trvale zatěžoval bratrské vztahy mezi Slováky a Čechy.
Po sestřelu italského letadla Caproni č. 11 495 s generálem Štefánikem, po výsleších v květnu 1919 začali za záhadných okolností umírat vojáci, kteří přiznali, že se zúčastnili střelby. To se dozvěděli Jiří Forman z Plzně a Oldřich Fořt z Litomyšle, oba v tu dobu pracující v Praze. Když vypozorovali, že i oni jsou sledováni, že po nich jdou, uprchli jedné noci do Paříže. Tam se živili až do roku 1938 malováním pokojů. Teprve po odletu pana Beneše z Prahy do Londýna, se odvážili vrátit domů. Zde zjistili, že až na další dva, jsou už jen poslední čtyři dosud žijící z jednotky, nasazené tehdy k sestřelení letadla s dr. Štefánikem. Při pátrání po těch bývalých známých zjistili, že na příklad jeden z nich, Bohumil Raiman, umřel už 1930 v Proseči za nevysvětlených okolností.
Ale hned v květnu 1945 po návratu pana Beneše do vlasti, byli tito poslední čtyři pozatýkáni a se svými vědomostmi jako retribuční izolováni za zdmi věznic. Ale nemluvili, věděli už, co by následovalo. Jiří Forman z Plzně 16 let, Oldřich Fořt z Litomyšle 16 let, starý lesní inženýr - Slovák 20 let, Karol Murgaš - Slovák 20 let.
Oproti názorům Masaryka a Beneše prosazujících neutralitu, která byla vlastně přímou pomocí počínajícímu bolševismu, měl generál Štefánik v roce 1918 na Sibiři k legionářům projev, který ho kvalifikuje i jako prozíravého státníka. Mimo jiné řekl:

Boľševizmus je popieranie demokratizmu
Boľševizmus kričí a reve; demokracia myslí, poučuje a presvedčuje
Boľševizmus sťahuje bližnému s tela kožuch; demokracia šije
plášť pre všetkých, i pre chudobných
Boľševizmus poburuje najnižšie pudy; demokracia apeluje na česť a
svedomie
Boľševizmus dáva ľudu pálenku a dýku; demokracia kladivo a pluh
Boľševizmus hádže protivníka do mora, vyťahuje ho zo žalára a
ubíja ho; demokracia lieči, prípadne trestá a napravuje
Boľševizmus kupuje duše za výhody a tvorí strany banditov a sektárov;
demokracia zaručuje účasť všetkých na výhodách a právach
Boľševizmus je rozklad, bieda a hlad. Demokracia tvorí, je základom
normálneho života a blahobytu
Boľševizmus je oslňujúcí záblesk traskaviny; demokracia žiarivý
maják spásy
Boľševizmus je nepriatežom ľudstva a musí sa proti nemu bojovať

Beneš o demokracii jen žvanil - dr. Štefánik ji chtěl praktikovat! Vývoj vedoucí k našim národním katastrofám dal dr. Štefánikovi za pravdu.
Není vyloučeno, že po vydání této knihy se někteří historikové ozvou, že se vměšuji do jejich resortu. Při zkouškách to prý museli odříkávat jinak a proto nesouhlasí se zde zveřejněnými výpověďmi vězněných prominentů, se svědky tehdejších událostí, oddělených potom od světa mřížemi a tlustými zdmi věznic. Všichni ti nevěřící to přece mohli slyšet na vlastní uši. Stačilo hodit partajní legitimaci pod nohy anebo na Václaváku zavolat hlasitě "pryč s komunismem". Dnes z nich mohli být také svědci století a ne jenom historikové.
Historie se velmi často píše cenzurováním událostí, opakováním lží nebo mlčením o nepohodlné pravdě. Například, jak na letišti Vajnory u Bratislavy shromážděný lid střelbu slyšel a vzápětí viděl Štefánikovo padající letadlo během přistávání z výšky už jen asi 100 m .Tak to také ve zprávách přinesla většina novin. Pak bylo "doporučeno" mlčení, trvající dodnes.
Ještě dnes, historik zatížený bývalou hradní poddaností nebo národně-socialistickou legitimací, když už střelbu a zřícení nemůže popřít, pokouší se zločin "vysvětlit" třeba "závanem větru". Nebo náhlou nevolností generála Štefánika, který ze vzrušení z návratu do vlasti údajně mohl omdlít, padl na řídící páku a tím strhl letadlo do propasti. Dokonce úmyslnou sebevraždou Štefánika ze zoufalství z časté nemoci a že mu prý bylo lhostejno, že zaviní smrt ještě dalším třem členům posádky. Nebo připouští, že ta střelba, kterou slyšelo na tisíce shromážděných občanů, sice byla, ale prý někde v dáli na maďarském území. A dalšími podobně trapnými blekotinami se vrtichvosti snaží zdůraznit nevinnost Beneše, zodpovědného za tento zločin. Také krysy, zahnané do rohu, při hledání možnosti úniku, se vztekle brání vyskakováním, kousáním a drápáním. S jejich "pravdou" zakrývanou zdánlivou seriózností intelektuálů a pánů profesorů je to jako se šídlem v pytli.
Masaryka a Beneše jako politiky udělal Štefánik. Až do setkání s ním byli jen součástí hejna, jež obletovalo dohodové štáby. Když ve Francii byla dne 21. srpna 1914 založena rota Nazdar a o den dříve v Kyjevě ustavena Česká družina v ruské armádě - v tu dobu byl Masaryk ještě poslancem ve Vídni a Beneš soukromým docentem v Praze. V listopadu 1914 byly už obě jednotky na frontě a Masaryk pořád ještě ve Vídni.
Byl to Štefánik, který po jejich příchodu na Západ oba dva uváděl k představení tehdejším vlivným. Všechna memoranda před tím, která Masaryk psal čelným osobám dohodových států, zůstávala nezodpovězena. Jméno jim udělaly teprve legie a dr. Štefánik, Slovák, francouzský občan a generál, zakladatel našich italských legií, snoubenec italské princezny a tak dále ...
Jaroslav Joachymstál, číšník z Paříže v restaurantu "Grand empereur" od roku 1921, kam odešel, poněvadž v Praze nemohl nalézt práci byl osobní přítel Jana Masaryka už od roku 1925. Od roku 1938 po návratu hoteliér v Praze. Tam ho navštívil hned první večer po příletu domů v květnu 1945 Jan Masaryk a dlouho pobyl. Taxi, kterým přijel, čekalo venku dvě hodiny. Byl značně rozrušen a říkal, že ví, že si přijel domů pro smrt, že bude možná zapíchnut jako dr. Myslivec v roce 1925. Byl zřejmě sledován, hned druhý den na to byl Joachymstál zatčen. Během výslechu mu byly vyraženy všechny zuby. Chtěli vědět, co všechno mu Jan Masaryk svěřil, i o Zorinovi, když tento byl v Paříži. Sveřepě mlčel a raději si nechal vyrážet zuby. Věděl, že by si podepsal sdílností nad sebou rozsudek smrti. Ve věku 57 let dostal 20 roků jako retribuční. Záminka: za manželku měl Francouzku, dceru jednoho z vedoucích ultrapravicové francouzské organizace Ohnivých křížů. V jeho restauraci se scházeli pražští vlajkaři. On samozřejmě také nebyl rudý.
Seznámil jsem se s ním v říjnu 1950, když jsem byl převezen z Kartouz na komando Práchovice. Byl unikátem mezi námi, poněvadž jako číšník v pařížském restaurantu "U velkého císaře" se znal od roku 1925 s Janem Masarykem a až ten ho tam do roku 1938 často navštěvoval. Byl to přátelský poměr. Jan se k němu jezdil svěřovat se vším, co měl na srdci. Přilnul k němu jako k prostému člověku, poněvadž neměl rád "ty nahoře", pro jejich trvalé intriky a faleš, jak mohl při své politické činnosti pozorovat.
Když byl Jan Masaryk vyslancem v Londýně a zavítal jednou do Paříže, zašel i do toho zmíněného restaurantu, neboť v "Petit Parisien" četl v inzerátě, že tam je i česká obsluha. Číšník Joachymstál ho hned poznal, viděl ho často v žurnálech v kinu a jeho fotografie v novinách. Přivítal tedy hosta česky a Jan byl tím polichocen. Jan řekl, že je rád, že ho poznává, že mimo samých diplomatů zná alespoň nyní nějakého "normálního Čecha". Od té doby jezdil k němu často pohovořit si s ním o svých problémech. Jardu už hned zpočátku zarazilo, že Beneše nenazýval jinak, než "ten kožlanský podrazák".
"Starý pán" TGM si k sobě volal občas do Prahy svého syna, aby si mu mohl postěžovat na problémy, které má. Jednou mu říkal, že mu Beneš komplikuje život. Nejvíce že podtrhl jeho autoritu, když znemožnil dodávku zbraní a munice Polákům, bránících se vpádu Rudé armády na jejich polské území. Prý v zájmu "neutrality". Stěžoval si Janovi, že často jedná za jeho zády. Byla by to prý kniha, co mu Jan vyprávěl. Jarda Joachymstál nedal na něho slovem dopustit. Pro něho byl Jan Masaryk lidový člověk, dobrý a přímý, kavalír a skutečný demokrat. Několikráte během návštěvy u něj v Praze po válce Jan opakoval,že ví, že ho zamordujou, jako dr. Myslivce, že ten kožlanský skřet (Beneš) peče se Sověty a on toho moc ví. Nemýlil se.
Jednou se Joachymstál zeptal Jana, proč se neožení. Ten prostě odpověděl "Na co?Mě stejně jednou odprásknou jako dr. Rašína. Je třeba, aby po mně děti brečely a po ženě aby někdo plival? Mě starej pán stále nutí do politiky a já o to nestojím, prát se s ním nemohu".
V létě 1926 se Jan zastavil "na kus řeči při šampusu" a při tom ostře odsuzoval odstranění generála Gajdy z armády. Říkal, že nemůže pochopit co ten Kožlanskej proti Gajdovi má, má fůru metálů, které jistě nedostal zadarmo, asi mu to závidí. Bylo to rok po jejich seznámení a Jarda nevycházel z úžasu nad jeho názory. Také vypravoval, že jeho odvolání z USA mělo svůj důvod. že tam za ním přišla delegace Čechů a Slováků a chtěla objasnit, kam přišlo více jak 6 milionů dolarů, sebraných v USA na odboj proti Rakousku. Kam to TGM po převzetí dal a k čemu užil. Dlouho žádná odpověď. Poněvadž delegace přišla ještě několikrát pro odpověď, začal i Jan naléhat. "Starý pán" je předal proti podpisu panu Benešovi v Paříži - bylo mu řečeno. Po této zprávě Jan byl okamžitě z USA odvolán a Benešem mu bylo svěřeno zastoupení v Londýně.
V roce 1925 zajel Jan do Paříže, aby se sešel s majorem Šteflem, zakladatelem francouzské legie. A u něho se dozvěděl o Benešem prohraných penězích v Monte Carlu s pokračováním historie v sestřelení generála dr. Štefánika. Jardovi jednou řekl: "Kdybych s těma lumpama kolem starého pána mluvil tak jako s tebou, dávno bych už byl pod kopretinami a housata by mně sr... na hrob". Takový byl on. Co na srdci, to na jazyku.
Měl tedy "štěstí", stejně jako cestovatel A. V. Frič, který byl v roce 1918 svědkem nenávistného střetu mezi generálem Štefánikem a panem Benešem na setkání ve Švýcarsku. Až po odletu dr. Beneše do Anglie mohl v roce 1938 vydat o tom bez nebezpečí svědectví v brožurce "Zločinec č. 1". Také jeho "štěstí" spočívalo v tom, že zemřel už v roce 1942 na otravu krve a tak se Benešovy zcela jisté msty pomocí retribuce nedožil.


Zavraždění Antonína Švehly

Mezitím, co Švehlův bývalý ministr Beran pletl koše a generál Syrový krmil vepře a pikýroval zeleninu ve sklenících ústavní zahrady, přivezli do Kartouz syna bývalého ministerského předsedy z I. republiky, mladého Švehlu. Tmavovlasý, sympatický junák. Nebyl tam dlouho a pak ho odvezli s jinými na Mírov. V době, co byl mezi námi nám tvrdil, že je přesvědčen a jeho matka také, že jeho otec byl otráven něčím vhozeným do jeho vína.
Začátkem prosince 1933 přijela za otcem návštěva z Benešova liberálně levého křídla agrární strany: Vašek Udržal z Rovně, Stržil od Mýta a Svoboda z Popovic od Jičína, všichni tři zbytkoví statkáři. Za jednu a třičtvrtě hodiny pak po jejich odchodu se Švehla svalil na zem, chroptěl, měl pěnu u úst a v krátkosti byl mrtev. Následoval rychlý státní pohřeb bez pitvy, pár pochvalných článků a ticho po pěšině.
Ostrá cenzura novin, aby se nikdo nedozvěděl o nenormálnosti smrti a rychlého pohřbu. Teprve po odletu pana Beneše do Londýna mohli Švehlovi žádat o exhumaci a chemický rozbor. Po zveřejnění data pitvy, pro lékařské zjištění příčiny smrti se bývalý ministr obrany František Udržal den nato ráno v 6 hodin otrávil a hodinu nato jeho bratr Vašek v Rovni.
Ministerský předseda Švehla jeden z pěti mužů 28. října 1918 byl ministru obrany Udržalovi a Benešovi nepohodlný, stál v cestě, aby se agrární strana posunula více doleva, byla povolnější pro liberální politiku. Tak se za Beneše likvidovali nepohodlní. Degradací (generál Gajda), sestřelením letadla (generál Štefánik) a jedem!
Starý pan prezident Masaryk řekl v roce 1934 synovi Janovi "že se o tom leccos mluví". A na otázku, zda je Beneš opravdu tak schopný člověk, TGM měl odvětit: "Ten je schopný všeho". To vyprávěl v Kartouzích sekretář Jana Masaryka dr. Antonín Sum, odsouzený po roce 1948 na 22 let. A tvrdil, že mu to říkal Jan v Londýně.
Mladý Toník Švehla se z Mírova vrátil do Kartouz těžce nemocen. Zemřel po propuštění na následky věznění.



Štika v rybníce zakalené minulosti.

Tak nazval Stanislav Berton-Brzobohatý, spolupracovník generála Prchaly z doby
jeho pobytu v Londýně, v australském exulantském časopise Spectrum Černou knihu minulosti muklů jáchymovských koncentračních táborů Ludvíka, Bureše a dalších. Jde o svědectví o zločinech proti lidskosti na našem území a o zvěrstvech páchaných u nás již od roku 1945 a po roce 1948 ve věznicích a koncentračních táborech. Autoři se řídí zásadou, že je nutné odmítat každé násilí, nejen na druhých. Čtení ne pro slabé nervy.
Dle vyprávění prominentů v věznicích (generála Syrového, MUDr. Maxy, dr. Suma - tajemníka Jana Masaryka a jiných) zveřejňuje se i zákulisí Benešovy prokomunistické politiky již od roku 1918 začínající telegramem legionářům, zakazujícím jim bojovat proti ruským bolševikům, v roce 1920 odmítnutím transferu zbraní Polákům přes naše území pro boj s bolševickými hordami na jejich území.
Podle důrazného upozornění na obálce: “Tato kniha se nedoporučuje bývalým kolaborantům s bolševismem a soudruhům. Mohla by u nich vyvolat silné emoce dle zásady: ,Pro pravdu se lidé zlobí nejvíce!´”
Kniha je předmětem mnoha diskusí podle toho, kdo na které straně stál: na
straně zlodějů nebo okradených.


V Praze k dostání v knihkupectví ACADEMIA, Praha 1, Frankfurt am Main, nebo přes internet: www.zludvik.de, e-mail: kniha@zludvik.de

www.cs-magazin.com/2003-03/view.php?article=articles/cs030306.htm







Štvrtého mája - atentát na slovenského kráľa
Štvrtý máj je pamätný dátum všetkých Slovákov. V tento deň v roku 1919 zomrel Milan Rastislav Štefánik. A hoci v tomto roku nie je žiadne okrúhle výročie tejto tragédie, predsa má pre mňa osobné čaro.
reklama

Od roku 1992, kedy som sa osobne zoznámil s vtedy žijúcim generálovým synovcom Pavlom Štefánikom, som v rôznych periodikách opakoval jeho otázky a slová: "Beneš bol úhlavným nepriateľom uja Milana, pretože vedel, že ak sa ujo Milan postaví na zadné, tak za ním bude stáť 800 000 legionárov. Nik nechce pichať do osieho hniezda. Nemám podporu nielen na Pražskom hrade, ale ani u slovenskej politickej reprezentácie (v roku 1992). E. Beneš bol ministrom zahraničných vecí a súčasne minister vnútra. Prezident Masaryk bol súčasne ministrom financií. Mali všetky kľúčové postavenia, a bez týchto dvoch ľudí sa nemohlo nič odohrať. Písal som Halvovi, Čarnogurskému, Mikloškovi, Keltošovej, Dubčekovi, avšak nie všetci mi aj odpísali. A ak, tak iba naivným spôsobom odpovedali pre odpovedanie, ktoré nič nerieši. Trvám na tom, aby pražská vláda predložila protokol o páde. Keď sa to tak vezme, tak za každú ukradnutú hus je protokol, a o tomto nie je žiaden? Pýtala sa matka gen. Štefánika, teda moja stará matka, ešte T. G. Masaryka, aby osobne odpovedal, avšak mlčal, ani na pohrebe nebol. 4. mája 1919 predsa prilietaval francúzsky generál, minister vlády, podpredseda zahraničného výboru, a nik nebol na letisku? To znamená, že nik nechcel byť svedkom. A čoho nechcel byť svedkom? Beneš rozhodol, že to bola tragická smrť, avšak to je omyl. Bolo tam veľa sedliakov idúcich do roboty, takže svedkovia boli. Raz darmo, staré rímske právo hovorí: Volenti not fit iniuria - kto chce, tomu sa krivda nedeje. Talianska vláda predsa prevzala prepravu československého ministra, francúzskeho generála a snúbenca markízy Giulianni Benzoni - príbuznej rodu Savojskovcov - teda talianskych kráľov, predtým aj habešských cisárov. Tým prevzali zodpovednosť. Lietadlo padlo zásahom takým alebo makovým, avšak československá vláda to nemohla nechať len tak. Museli hlásiť do Ríma, že sa niečo stalo. Zomrel francúzsky generál, museli to hlásiť do Paríža, a kde sú tie protokoly? V archívoch T. G. Masaryka. Prečo ich neotvoria, veď od smrti prešlo už 73 rokov (v roku 1992)? Z historikov, či je to Mlynárik, Juríček, Štvrtecký alebo Zuberec, všetci prišli len po 4. máj 1919 po 12. hodinu 5. minútu, dovtedy píšu dosť informovane, ale ďalej nie, prečo?"
Milan Rastislav Štefánik - portrét

Tak sa pýtal oprávnene Pavol Štefánik - synovec nášho slávneho generála, s ktorým som sa stretol v roku 1992, keď už mal vyše osemdesiat rokov. Onedlho aj zomrel. Jeho otázky ma ako novinára stále trápili. Tak som sa snažil nájsť na ne odpovede sám. Utŕžil som za to množstvo posmechu, i vysloveného nepriateľstva od rozličných osobností, novinárov, politikov. Naozaj nik nechcel pichať do osieho hniezda, hoci každý kultúrny národ na svete sa snaží objasniť pravé príčiny úmrtí svojich velikánov. Robia sa výskumy. Exhumácie. A my máme Štefánikove telo priamo na mohyle na Bradle. A v hrobe je uložené aj jeho srdce. Prvá vec by však musela byť vedecky preukázaná pravosť pozostatkov generála. Veď vieme, ako sa stratili neznámo kam aj ostatky Andreja Hlinku. No a potom by sa pomocou vedeckých metód dalo hádam zistiť, čo je pravdy na rôznych chýroch, že náš generál mohol byť aj na zemi ešte živý, ba vraj mohol byť úkladne zavraždený strelou do srdca. Vraj preto je jeho srdce stále v tumbe na mohyle. Čo nám teda bráni pozrieť sa pravde do očí? Aký strach aj dnes, keď žijeme dvanásť rokov v samostatnom štáte?

Po stretnutí s Pavlom Štefánikom mi o rok na to osud doprial spoznať očitého svedka Štefánikovej tragédie. V dome opatrovateľskej služby v Považskej Bystrici v roku 1993 žil Jozef Haronik, ročník 1906, z obce Prosné. Keď mal trinásť rokov, pracoval u pastiera dobytka vo Vrakuni pri Bratislave. V deň, keď prichádzal na Slovensko generál M. R. Štefánik, teda 4. mája 1919, sa zhodou osudových okolností stal Jozef Haronik prvým očitým svedkom nešťastia za Ivánkou pri Dunaji, na mieste, kde dnes stojí pamätná mohyla. O tejto udalosti Jozef Haronik spomínal: "V ten deň som bol pri železničnom moste, čo vedie do Komárna. Zrazu som zbadal lietadlo, ktoré letelo ponad most nad Vrakuňou do Vajnor. Keď už bolo nad Vajnorami, zrazu som si všimol, že lietadlo dymí. Rozbehol som sa za ním. Keď som prišiel k miestu nešťastia, našiel som na ceste ležať nejakého muža v koženej kombinéze. Vtedy som ešte nevedel, že je to Štefánik. Lietadlo horelo asi desať-pätnásť metrov od neho. Ležal na chrbte a bolo jasne vidieť, že dýcha - kombinéza sa pohybovala. Nato sa objavil muž na bicykli, ktorý prišiel smerom od Bratislavy. Mohol mať asi štyridsať rokov. Hneď za ním prišlo čierne auto, z ktorého vystúpili neznámi civili. Zohli sa nad Štefánikom a rozopli mu kombinézu. Pod ňou mal kožené sako a v ňom zlaté hodinky, ktoré odopli a strčili si ich do vrecka. Našli uňho aj doklady, podľa ktorých zistili, koľkí boli v lietadle. Preto hneď vydali rozkaz vojakom, ktorí prišli za nimi, aby našli ďalších troch Štefánikových spolucestujúcich. Jeden ležal v priekope pri ceste neďaleko Štefánika. Okolo hlavy mal bielu šatku so stopami krvi. Bolo zjavné, že je mŕtvy. Druhý ležal tiež mŕtvy v žite. Tretieho nemohli nájsť. Jeden čatár odtrhol tyč z lietadla a prehrabával trosky a tak ho našiel. Všetkých troch naložili do vojenského nákladného auta. Pozostatky muža z lietadla zabalili do plachty. Na Štefánika som videl zblízka, keďže som bol iba dva metre od neho. On jediný žil. Keď mu rozopli kombinézu, nikde nebolo vidieť nijaké stopy krvi. Len jeho jediného naložili do čierneho osobného auta. Mňa na mieste vypočuli a odviedli ma z davu ľudí, ktorý sa tam o chvíľu zišiel. Šiel som späť do Vrakune. Druhého svedka, ktorý prišiel za mnou na bicykli, naložili aj s bicyklom do auta a odviezli do Bratislavy."

Z tejto výpovede Jozefa Haronika vyplynuli dôležité otázky, ktoré on ochotne zodpovedal:

Hovorili ste neskôr, už ako dospelý, o tom, čo ste vtedy videli?
"Nie. Bál som sa to povedať, pretože všade boli Česi, a tí by ma hádam aj zavreli. V roku 1931 som totiž odišiel spolu so Štefanom Budajom, Paľom Ugrošom a Cupákom do Francúzska za prácou. Keď som sa po piatich rokoch vrátil, vstúpil som do komunistickej strany a aj preto som sa bál, že by ma zavreli."

A počas Slovenského štátu?
"Opäť som sa bál, z toho istého dôvodu. Za komunistov sa vtedy považovali väčšinou Česi..."

Na záver rozhovoru na otázku, čo by ešte mohol dodať, Jozef Haronik povedal:
"Prisahám na to, čo som videl. Vyberte si, či mám pravdu ja, alebo niekto, kto má falošnú pravdu."

Toľko dôležité svedectvo Jozefa Haronika. Po jeho zverejnení v roku 1993 som sa dočkal slovných útokov dokonca v tlači, že svoje teórie o možnej Štefánikovej vražde staviam na výpovedi pastierika kráv. Nielen ja som však pochyboval o nešťastnej náhode, ktorou sa vysvetľuje Štefánikova tragédia. Mnohí leteckí odborníci mi potvrdili, že výsostné znaky zo zeme nebolo vidieť, ako tvrdila antipropaganda s tvrdením, že si vojaci poplietli výsostné znaky Talianska s maďarskými a preto sa v Bratislave 4. mája 1919 na Štefánikove lietadlo strieľalo. To, či ide o nepriateľske lietadlo, sa zisťovalo podľa jeho tvaru vo vzduchu a Maďari nemali dvojmotorové a dvojtrupové lietadlo, akým bol stroj Caproni, ktorým priletel Štefánik. Vojaci v tom čase vedeli, že je to Caproni a teda, že je to talianske a nie maďarské lietadlo. Dostali však príkaz strieľať.

Osobitné čaro má tento rok 4. máj preto, lebo Matica slovenská vydala významnú knihu podporujúcu moje tvrdenia. Napísal ju Emil Karol Kautský a volá sa Kauza Štefánik - Legendy, fakty a otázniky okolo vzniku Česko - Slovenskej republiky. Pritom autor je austrálsky Slovák a moje doterajšie zistenia publikované na Slovensku nepoznal. A dospel k rovnakým záverom. Pritom mal to šťastie nahliadnuť aj do Masarykových archívov. A našiel v nich veľa udivujúceho. Ešte viac ho prekvapilo to, čo v nich nenašiel - teda protokoly o páde Štefánikovho lietadla. Našiel tam však vlastnou rukou Masaryka napísaný dôležitý záznam, o ktorom sa doteraz vo verejnosti nevie. Našiel ho v Masarykovom archíve v Prahe - Karlíne, v kartóne MA 14-Osoby, fascikel Štefánik, kde sa píše: "Štefánik měl plán, že by po svém návratě z Francie domů se stal vicepresidentem Slovenska." Táto informácia od Kautského dopĺňa informáciu generálovho synovca Pavla Štefánika, podľa ktorého, ak by sa M. R. Štefámik postavil na zadné, tak by za ním stálo 800 000 legionárov v Rusku!

A to bola významná sila, ak si uvedomíme Kautského informácie z obdobia vzniku ČSR, keď bol aktuálny spor medzi franúzskou a talianskou vojenskou misiou nad ochranou novej republiky. Taliansko aj Francúzsko chceli zo vzniku ČSR ťažiť, ako to Kautský dokázal podľa dobových dokumentov a sporili sa o vojenský vplyv. No a Kautský podrobne zdokumentoval aj spor medzi Štefánikom a Benešom tesne pred generálovým návratom na Slovensko. Štefánik chcel dostať svojmu slovu a trval na vojenskej ochrane Talianska novej republiky, hoci bol francúzskym generálom a Francúzi si od ČSR veľa sľubovali vďaka tomu, že vznikla s ich pomocou. A tento spor vtedajších európskych veľmocí, v ktorom Beneš s Masarykom podporovali zväčšovanie francúzskeho vplyvu, chcel Štefánik riešiť po svojom. Ako sám Masaryk priznal, chcel sa vyhlásiť za viceprezidenta. Štefánik koketoval aj s monarchiou. Preto vznikla úvaha, či sa nechcel vyhlásiť za prvého slovenského kráľa, keď sa zasnúbil s markízou Benzoni, ktorá pochádzala z rodu savojských - talianskych kráľov. Preto dôvody na odstránenie Štefánika mohli mať aj mocnosti a ich vplyvné tajné služby.

Ďalšou nespornou výhodou Kautského knihy je, že vyvracia najnovší blud, ktorý o Štefánikovej smrti vypustil do sveta Jozef Husár vo svojej knihe. Kautský vysvetlil, že tzv. čierna skrinka, ktorá sa nedávno našla v podobe zápisníčka, do ktorého účastníci pamätného letu zapisovali svoje vety a pomocou ktorého sa dorozumievali, vznikala v rozličnom čase, než si myslel Husár. Kautský to dokonca technicky zdôvodnil. V zápisníku je totiž veta: "Mali sme pristáť vo Viedni". A spomína sa tam poškodené výškove a smerové kormidlo. Z toho Husár usúdil, že Štefánik letel s poškodeným lietadlom a preto havaroval. Pravdu dokázal Kautský, ktorý zmapoval všetky vyjadrenia svedkov známych z vyšetrovacej komisie generála Čečeka a dokázal pomocou mapy, že Štefánikovo lietadlo nepriletelo nad Bratislavu poškodené. Inak by nemohlo lietať hore - dolu nad Bratislavou a snažiť sa vyhnúť paľbe vojakov a nájsť miesto na pristátie. Ďalej Kautskému potvrdili technici poznajúci lietadlá značky Caproni, že rádiový drôt, ktorý mal kormidlo poškodiť a zablokovať, musel byť prestrelený, nemohol sa odtrhnúť sám nad Viedňou a poškodiť lietadlo. Teda veta, že mali pristáť vo Viedni sa viazala na streľbu z rôznych kútov Bratislavy znemožňujúcu pristátie lietadla a nie k poškodenému kormidlu, ktoré bolo poškodené následne až nad Bratislavou, lebo inak by Caproni nemohlo toľko manévrovať vo vzduchu, ako priznávali samotní svedkovia vyšetrovacej komisie.

No a nakoniec samotná komisia potvrdila známe vyjadrenia Michala Lechtu z Ivánky pri Dunaji, že na Štefánikove lietadlo sa zámerne nad Bratislavou strieľalo. A pravda je aj tá, že Vavro Šrobár ako minister pre správu Slovenska vedel, že 4. mája priletí Štefánik a aj napriek tomu odcestoval z Bratislavy a šiel do Skalice sadiť lipu, čo bol riadny nezmysel. Zjavne sa vyhýbal tomu, aby bol v Bratislave v deň, keď mal Štefánik zomrieť. Možno náš prvý slovenský kráľ. V každom prípade obeť. Čoho, to sa dá zistiť aspoň exhumáciou kostrových pozostatkov.


www.exil.sk/?id=612&tree_id=99600


Niektoré Myšlienky Štefánika :



Som Slovák telom i dušou - neznám lásky polovičatej.

Kto si myslí, že mu slobodu druhí vybojujú, ten jej nie je hodný.

Kto zaobchádza so všetkými ľuďmi rovnako, uráža tých, ktorí sú lepší.

Naša sloboda bude, a preto je už dnes.

Pre ľudí pevného predsavzatia a vytrvalosti niet nemožnosti.

Nech každý z nás je dnes lepší, ako bol včera, a vlasť naša bude veľká a slávna.

Žil som krásny život, prežíval som večnosť v sekundách.

Nežiadam nič iné, len aby moji ľudia mohli umierať za svoje ideály.

Ak už mám padnúť, nechže som aspoň v slovenskej zemi pochovaný.

Nemôžeme udalosti tvoriť. Tie sú výsledkom tisícich faktorov, na ktoré nemáme na všetky vplyv. Môžeme im však dať určitý smer, útvar.

Národu sa nedáva, len žobrákovi, národu treba obetovať.

Búrlivý je môj život a bude plný zápasu. So šťastím by som sa delil, ak však padnem, chcem padnúť sám.

Veriť, milovať, pracovať.

Budúcnosť moja je buď skvelá, buď nijaká.

Život na mňa musí čakať, a nie živorenie.

Verím vo vývoj vedy, a preto vo vývoj všetkého, čo je šlachetné a človečenstvu prospešné.

Ach, aké hrozné je poznanie skutočnosti.

Národ si slobodu musí zaplatiť svojou krvou.

Mne nejde o to, za cenu nečinnosti kúpiť si život. Ja nechcem žiť o dvadsať-tridsať rokov. Teraz-teraz chcem žiť.

Roky a roky žijú dakedy ľudia vedľa seba a sú si cudzími.

História a zdravá logika ukazujú, že čo je zhnité, nemá trvania.

Vzdycháme, že život je krátky a súčasne ním ľahkomyseľne mrháme.

Ach prečo nežijeme vždy logicky: s dušou skromnou, ale nie otrockou, so srdcom šľachetným, bez známok slabosti, s mysľou bádajúcou bez prenáhlenia a preceňovania svojich schopností.

Blúdim vo svete sám a smutný, moje jediné šťastie je, že sa stanem užitočným. Verím vo vyšší ideál, chcem slúžiť.

Aká tragédia a aká komédia je ten život.

Miluj, ale zachovaj si svoju silu, voľnosť, individualitu.

Odmietam akéhokoľvek sudcu. Tým môže byť iba Boh alebo jeho hlas v mojom svedomí.

O toľko som volnejší, o koľko som učenejší a o toľko nevedomosť v putá jíma.

Kto si zachová krásu duše, nikdy sa nebude cítiť nešťastným, najšpatnejšou vecou je hnusný chrakter.

Kto si myslí, že mu slobodu druhí vybojujú, nie je jej hodný.

Pomôžte mi oslobodiť moju vlasť!

Demokracia, to znamená myslieť skôr, než jednáš, či tým nepoškodzuješ blížneho, rodinu, národ, spoločnosť. To znamená opanovať svoje vášne, nie rozprávať, ale problémy riešiť. Demokracia je organizovaná myšlienka, to je idea proti chaosu.

Sila ducha je neobmedzená a nemá hraníc.

Milujem pravdu nielen z mravného stanoviska ale aj ako matematik. Ako priama čiara je najkratšoím spojením dvoch bodov, tak je pravda najkratšou cestou k uskutučňovaniu našich predstáv.

Ja s udivením hľadím do vesmíru a snažím sa určiť v ňom súradnice mojej duše.

Ja som matematik. Hľadám veci pozitívne, hlavnou vecou je objasniť si cieľ a jeho hodnotu.

Je potrebné ľudí učiť veriť, je potrebné ich milovať napriek všetkých ich chybám, je potrebné učiť ich milovať, ale nevyhnutné je tiež pracovať a učiť pracovať iných.

Poctivosť nie je slovo - to je logický dôsledok života...

www.mrstefanik.info/myslienky.htm



Prečo sa „verejnoprávne médiá“ vyhýbajú pravde?
1. Vraj samovražda

Dňa 4. mája 2002 v stredu, na výročie vraždy generála Štefánika, Dušan Kováč vystúpil v správach ST v čiernych okuliaroch, aby ľudia nevideli do očí človeku, ktorý šíri demagógiu. Hovoril, vraj bola odtajnená korešpondencia generála Janina, podľa ktorej Štefánik mal samovražedné úmysly a že zrejme havária jeho lietadla bola spôsobená tým, že sa pokúšal vyskočiť z lietadla.

K tomu, aby sme sa dozvedeli Štefánikove úvahy o samovražde, nebolo treba odtajovať žiadne korešpondencie, a už vôbec nie generála Janina, ktorý nikdy nič o Štefánikovi netajil.

Jeho vedomosti a zážitky súvisiace s generálom Štefánikom boli publikované v češtine v Prahe ešte roku 1932 v knihách: „Milan Rastislav Štefánik, príspevky k poznaniu jeho života a povahy“ a „Moja účasť na československom boji za slobodu“ (všetko česky), na ktoré sa hojne odvoláva profesor Milan S. Ďurica vo svojej knihe Milan Rastislav Štefánik vo svetle talianskych dokumentov, THB s. r. o., Bratislava 1998. Profesor Ďurica tu na strane 21 naopak cituje „odôvodnenú pochybnosť, ktorú voči tejto hypotéze (samovraždy) vyjadril generál Janin: Štefánik, ktorý zostával v najrôznejších situáciách čestným mužom jemného cítenia, keby sa bol rozhodol pre samovraždu, nebol by si vybral taký spôsob jej uskutočnenia, ktorý by zapríčinil vraždu troch iných nevinných osôb.“ Po publikácii takéhoto vyjadrenia generála Janina (pokiaľ „historik“ nebol schopný vziať do úvahy priamo citované knihy, mal aspoň poznať nedávno vydanú knihu na túto tému od skutočného historika!) poslúžiť si ním pre tvrdenie, že Štefánik zapríčinil haváriu lietadla svojím pokusom o samovraždu, je hrubým zneuctením oboch.

Navyše, použité úvahy o samovražde boli vytrhnuté z kontextu: Ďurica na tej istej strane vyššie cituje z Janina, že Štefánik pred odchodom zo Sibíri hovoril o možnej samovražde jedine v prípade, že sa jeho stav nezlepší ani po pobyte na mori, teda ešte na samovraždu nepomýšľal. A na strane 34 hore citovanej knihy prof. Ďuricu je informácia, ktorá kategoricky vylučuje blízku možnosť samovraždy: „…hoci v závratných sledoch delegácií, rokovaní, ciest a zápasov na politickom a vojenskom poli, na poli svojho intímneho života práve v roku 1918 v Ríme našiel oázu pokoja a šťastia: zasnúbil sa s markízou Giulianou Benzoni, s ktorou sa chcel oženiť v júni roku 1919 (s. 76). Pár dní pred svojím posledným letom sa Štefánik zastavil v malebnom mestečku Colombara sul Garda, kde si plánoval postaviť vilku práve vzhľadom na svoje blízke manželstvo.“
2. Iné výmysly

Streľba na Štefánikovo lietadlo z diel je dostatočne preukázaná a rozličné pokusy tvrdiť, že bolo zostrelené paľbou z pušiek resp. paľbou spoza Dunaja a priletelo havarovať do Ivánky, sú groteskné. Ľahko preveriteľné fakty (dobré počasie, smer vetra, bezproblémový začiatok pristávania) potvrdil i taliansky vyšetrovateľ Zapelloni (pozri dolu príslušnú kapitolu). Ako v ďalšom uvidíme, všetky pokusy zviesť haváriu na iné príčiny než zostrelenie sú neopodstatnenými až smiešnymi výmyslami, a profesor Ďurica vo svojej knihe dokázal, že smiešnymi sú aj výmysly o popletení národných poznávacích znakov lietadla (Maďari v tej dobe mali prefarbené všetky poznávacie znaky červenými hviezdami!). Vyskytli sa dokonca nelogické pokusy tvrdiť, že atentát pripravili Taliani, s ktorými Štefánik výborne vychádzal. Je komické, aké hlúposti dokážu ľudia vypustiť zo svojich úst, aby zakryli pravdu o vražde: napríklad tvrdenie, že Taliani chceli vyhodiť Štefánika z lietadla a pritom havarovali. Chcel by som vidieť blázna, ktorý počas streľby na svoje lietadlo namiesto ratovania vlastnej kože začne vyhadzovať generála z lietadla! Podrobnejšie nezmyselnosť niektorých výmyslov je ukázaná v Ďuricovej knihe.
3. Masaryk v pozadí

Okrem Ďuricovej knihy je rozšírená kniha Milan Vároš: Posledný let generála Štefánika, Obzor, n. p., Bratislava 1991. Na str. 106 uvádza známy fakt, že prezident Masaryk bol informovaný o pripravovanom atentáte na Štefánika aspoň deň vopred. Aj Ďurica na strane 28 uvádza svedectvo maliara Aloisa Kohouta o známej informácii Jana Masaryka, že na druhý deň bude Praha i celá republika v čiernom. Pritom sa vyslovuje názor, že „prezident Masaryk už tomu nebol schopný zabrániť“. Ak je pravdou, že najvyšší veliteľ ozbrojených síl nebol schopný zabrániť atentátu, ktorý mali vykonať armádne jednotky až nasledujúci deň, dokazuje to, že skutočná moc nebola v rukách legálnych predstaviteľov štátu, ale mafie. Ak však vezmeme do úvahy, že on sám bol slobodomurár, potom skôr je pravdou, že on sám dal k tejto akcii súhlas, avšak jeho vyjadrenia o Štefánikovi skôr by svedčili o tom, že dal k nej podnet.

Vároš vo svojej knihe uvádza rozličné Masarykove klamstvá, podvody a nemorálnosti, ale to mu neprekáža tvrdiť na str. 58: „Profesor T. G. Masaryk bol (napriek mrzkým listom…) človek vysokých morálnych kvalít a svoju politiku zakladal na mravnosti. Bol to veľký humanista…“! Veď predsa Masaryk „mravne“ falšoval Štefánikove podpisy na základných štátnych dokumentoch; „humánne“ odmietol Clevelandskú dohodu o slobodnom spolužití Slovákov v spoločnom štáte a „vysoko mravne“ vyhlásil Pittsburskú dohodu, ktorú sám zostavil zoškrtaním Clevelandskej a pred svedkami podpísal, za falzifikát; „humánne“ zneužil Štefánikove zásluhy a obety za štát a nechal sa oslavovať ako jeho najzaslúženejší tvorca, aby úplne strhol na seba moc, zakiaľ Štefánik ešte z posledných síl, nehľadiac na narušené zdravie, dokončoval boj za jeho založenie starostlivosťou o našich legionárov na Sibíri; „vysoko mravne“ vytláčal Štefánika z vedenia štátu po tom, čo jemu vďačil za rýchle uznanie vo Francúzsku i za všetky diplomatické úspechy v Taliansku; „vysoko humánne“ vyjadril uspokojenie nad Štefánikovou smrťou! Ak takýto človek môže mať ešte reputáciu humanistu, bude to asi tým, že je slobodomurárom.

Všeobecne aj v dôsledku „osobných sporov“ sa skôr pripúšťa, že na Štefánikovej vražde má vinu Beneš. Treba však chápať, že ich „osobné spory“ sa netýkali osobných záležitostí, ale budúcnosti Česko-Slovenska. A tu je rozdiel medzi Benešom a Masarykom len v tom, že ten posledný pracoval viac v pozadí a v rukavičkách! Najskôr on mohol byť priamym organizátorom atentátu, veď Beneš bol mimo republiku.
4. Francúzi

Najnovšie v májovom čísle NII (2004) bol článok Ing. Ivana K. „Prečo musel zomrieť Milan Rastislav Štefánik?“, založený z veľkej časti na svedectve jeho otca, v ktorom autor predkladá novú hypotézu vraždy Štefánika – popravu francúzskym štátom, citujem:

„Už odchod Štefánika zo Sibíri považovala francúzska vláda za dezerciu. Teraz, keď sa jej celkom vymkol z moci, rozhodla sa s ním skoncovať. Nasvedčuje tomu list, ktorý Beneš odoslal 9. apríla 1919 z Paríža Ivanovi Markovičovi. Okrem iného sa v ňom píše: ‚Se Štefánikem jsem měl konflikt. Je třeba, aby ste to vědel, ale to jen pro Vás. Je mezi námi konec – myslím úplný. Zachovejte věc výlučně pro sebe.‘

Tu už nešlo o jednu z mnohých osobných roztržiek, ktoré mával Štefánik s Benešom. Tentoraz zrejme rozhodla vyššia inštancia. Je pravdepodobné, že v Paríži tajne zasadal vojenský súd, ktorý Štefánika v jeho neprítomnosti odsúdil na trest smrti za zbehnutie z francúzskej armády. Tu sa v plnej nahote ukazuje obludná zrada Beneša, ale i T. G. Masaryka na tvorcovi česko–slovenskej armády M. R. Štefánikovi.“

(Koniec citátu)

Predovšetkým, veliteľom legionárov v Rusku bol generál Janin a nie Štefánik, nie on zodpovedal za to, či légie budú plniť každý rozmar francúzskej vlády.

Ďalej, konflikt s Benešom sa vôbec netýkal pôsobenia legionárov v Rusku, ale Benešovsko–Masarykovskej zrady dohôd o spolužití Čechov a Slovákov a ich podvodného jednania za Štefánikovým chrbtom (falšovali dokonca podpis Štefánika na „Deklarácii nezávislosti československého národa“, ktorou zriaďovali dočasnú vládu), zneužijúc jeho neprítomnosť v dôsledku cesty k našim légiám na Sibír cez Japonsko. Teda presadenie svojej absolútnej moci nad Slovákmi a svojej (slobodomurárskej) koncepcie štátu, plné prevzatie moci do vlastných rúk boli dôvody, prečo Masaryk s Benešom mali eminentný záujem na odstránení Štefánika. Svedčia o tom mnohé zachované Masarykove vyjadrenia na Štefánikovu adresu, dokonca vyjadrenie uspokojenia nad jeho smrťou (pozri nižšie)! V tejto súvislosti groteskne znie Várošova argumentácia, že Štefánik neohrozoval ich pozície, ako by sa tu jednalo o osobnú kariéru!

Preto sa Štefánik zo Sibíri vrátil do Paríža na mierové rokovania, kde chcel zrušiť dohodu o spoločnom štáte Čechov a Slovákov, ktorá nerešpektovala ani Pittsburskú dohodu, no nakoniec sa dal prehovoriť a súhlasil s pripraveným spoločným štátom len ako s „manželstvom na skúšku“. Jeho návrat do Paríža protirečí druhému odseku citátu: Ak by chcel Francúzsky štát potrestať Štefánika, mal k tomu najlepšiu príležitosť, keď sa nachádzal v Paríži – mohol ho tu oficiálne zadržať. Štefánik však po návrate do Paríža „začal diskusie s francúzskym ministerským predsedom Clémenceauom, ako aj s maršalom Fochom, a zároveň bol v stálom kontakte s česko-slovenskou delegáciou na mierovej konferencii“ (pozri Ďurica, str. 17). Teda ten istý Clémenceau, pre neposlúchnutie ktorého mal byť Štefánik údajne odsúdený na smrť, jednal s ním ako so seberovným, podobne ako aj iní špičkoví civilní a vojenskí činitelia!

Vidíme, že tvrdenie o potrestaní Štefánika za neposlušnosť ho vlastne degraduje na úroveň obyčajného francúzskeho generála, zakiaľ on už mal postavenie špičkového medzinárodného diplomata! Pritom je pochybné samo osebe tvrdenie o tajnom odsúdení generála súdom za jeho chrbtom: takým spôsobom mohli vtedy jednať len mafie, ale nie štátne orgány. Aj dnes by nanajvýš mohol dať niekto pokyn tajným službám zlikvidovať človeka, ale nie na základe rozhodnutia súdu. Navyše, rozsudok súdu by nemohol byť vykonaný mafiánskym spôsobom, pri ktorom by zahynuli i talianski dôstojníci. A nakoniec, do tejto vraždy boli zrejme zapletení Beneš s Masarykom, a títo nemohli fungovať ako kati v službách francúzskej vlády. Veď Masaryk bol inštalovaný za prezidenta v USA, pričom boli to tamojší slobodomurári, čo organizovali VOSR v Rusku: Trockij alias Leib Bronstein sa odplavil do Peterburgu robiť puč zvaný VOSR z New Yorku – koncom marca 1917 so svojou bandou 275 súkmeňovcov revolucionárov – a po ceste bol pod ochranou prvého Wilsonovho poradcu „plukovníka“ Househo!

Boľševickí revolucionári Lenin, Trockij, Béla Kún a Kurt Eisner boli bratia najvyššieho 33. stupňa škótskeho obradu, teda slobodomurári nemohli Štefánika trestať za to, že odmietol použiť vysilených legionárov na boj proti boľševikom v Rusku namiesto spojencov, ktorí, vrátane Kolčaka, zlyhali. Preto ho nemohla trestať ani francúzska lóža, veď všetci podliehali spoločnej hlave – Rothschildovej rodine.
5. Slobodomurári

Predsa len sa ukazuje, že do vraždy síce mohli byť zamočení i Francúzi, lež nie štát, ale parížska slobodomurárska lóža, a nie z dôvodov uvedených Ing. Ivanom K.. Skutočné dôvody ich záujmu o odstavenie Štefánika boli odhalené v článkoch publikovaných v novinách Týdeník politika (ďalej len TP) č. 41/91 a 44/94, o ktorých nás informuje profesor Milan S. Ďurica v citovanej knihe, príloha „Svedectvo z Českej republiky“ str. 62 a ďalej, kde je publikovaný článok „Jak zemřel M. R. Štefánik“ – Autentické spomienky spracované J. Tomášom – prevzatý z TP č. 41/91 a na str. 63 voľné pokračovanie tohto článku od K. Nováčka prevzaté z TP 44/91. Na str. 62 dolu a 63 hore sa píše, že v novembri 1918 prišiel Štefánik do Jekaterinburgu, kde vyhlásil, že v Č-SR budú rozpustené všetky tajné spolky (rozumej prevažne slobodomurárske – pozn. TP), o cieľoch, ktorých je veľmi dobre informovaný. Prítomní boli zástupcovia francúzskej a anglickej misie gen. Janin resp. gen. Knox a zástupcovia odbočky Čs. národnej rady vrátane dvoch slobodomurárov Bohdana Pavlů a dr. Patejdla.

Svedok tu vysvetľuje: „Generál Štefánik svojho času vstúpil do slobodomurárskej lóže, a to nie preto, aby jej slúžil, ale aby vedel, čomu slúži a čo má za lubom! … (Štefánik z Ruska) poslal zvláštnym transportom na súd národa pozatýkaných českých zradcov, ktorí rozkladali naše légie v zmysle podpory boľševizmu v Rusku a pod. Aby k ich likvidácii nedošlo, verná mafia dala Masarykovi a Benešovi echo a Štefánik bol (nešťastne) umlčaný! Zradcovia légií namiesto povrazu dostali od Beneša a Masaryka tučné korytá v kreslách socialistických strán. Nič nového pod slnkom, včera ako dnes.“ Ďalej sa tu uvádza aj svedectvo dvoch korunných očitých svedkov o paľbe na Štefánikovo lietadlo z rýchlopalných diel zn. Maklin. Tretí korunný svedok zomrel za záhadných okolností r. 1930.

Ja poznamenávam, že pritom slobodomurári neváhajú i posmrtne Štefánika zneužívať na svoju propagandu chváliac sa jeho členstvom v ich lóži, to ostatné sa však už málokto dozvie!

Záver prvého článku hovorí: „S ľuďmi, ktorí sa o zrod republiky skutočne zaslúžili, bolo zametené ako s nepohodlnými. A dnes – beda tomu, kto hovorí príliš nahlas; hrozí mu likvidácia pri plnej hube demokracie. Ona to totiž nie je demokracia, ale anarchia a blud.“
6. Zapelloni

Profesor Ďurica ďalej vo svojej knihe opisuje prácu talianskeho vyšetrovateľa Zapelloniho. Tak na str. 38 – 39 píše: Vyšetrovanie, nariadené plukovníkom Gavigliom, uskutočnil deň po nešťastí, teda 5. mája 1919, kapitán Frederico Zapelloni, ktorý prišiel do Bratislavy (z Viedne). Vo svojej správe oznámil, že „zozbieral všetky možné informácie od tých, čo boli prítomní pri páde lietadla, videl miesto, kde sa lietadlo zrútilo (a vrak nevidel?!) a dôkladne preskúmal náznaky, ktoré mohli vyjasniť príčinu nehody.“

Tomuto tvrdeniu vyšetrovateľa Zapelloniho protirečí jeho vlastné tvrdenie na nasledujúcej 39. strane: „…aby pristálo (na vajnorskom letisku) od juhozápadu smerom na severovýchod proti vetru. Keď však absolvovalo krúženie a začalo definitívny zostup (plané), bolo vidieť, ako odrazu sa mu zdvihol chvost a rútilo sa k zemi vychyľujúc sa aj z vertikálnej polohy. – Padlo naskutku takmer na chrbát. Lietadlo hneď vzbĺklo, ale nakoľko malo v zásobe len málo benzínu, nebolo úplne zničené, ako to zvyčajne býva, a z posádky iba poručík Mancinelli bol čiastočne spálený.“

Upozorňujem, že v takom prípade:

1. Lietadlo by muselo dopadnúť na juhozápadný okraj letiska, zakiaľ miesto havárie sa nachádza pri Ivánke pri Dunaji – vo veľkej vzdialenosti juhovýchodným smerom!
2. Vrak trupu by musel byť silno zdeformovaný a lokalizovaný ma malej ploche, tomuto tvrdeniu protirečia snímky pomerne zachovanej kostry lietadla a ostatných zvyškov roztiahnutých po dĺžke!
3. Posádka lietadla pri tak kolmom dopade by musela dopadnúť takmer na jednu kopu pred lietadlo, pričom zadní by boli hodení pred predných a museli by mať zodpovedajúce charakteristické zranenia. Prední – piloti – by však ťažko mohli skončiť mimo vraku! V skutočnosti (podľa mnohých svedkov) Štefánik ležal sám ako posledný ďaleko za vrakom a ako jediný haváriu prežil, údajne ho dorazili až guľkou na zemi.

Zapelloniho závery sa dajú vysvetliť len tak, že nie len nevidel vrak lietadla, ale ani miesto havárie. Veď ak bol odborníkom na letecké havárie a konal by poctivo, po zhliadnutí vraku lietadla nemohol by písať nezmysly o jeho kolmom dopade. A ak videl miesto havárie a napísal nezmysly o havárii počas pristávania, potom nemohol mať všetkých pokope. To všetko ťažko pochopiť ináč, než že sám bol členom mafie, čo atentát zorganizovala a kryla, alebo jej slúžil, a preto musel za každú cenu zakryť pravdu.

Uvedené Zapellonim nezmysly mali vysvetľovať haváriu tým, že generál Štefánik omdlel a padol na riadidlá počas pristávania, Zapelloni dokonca písal o pohľade na „čakajúce početné obecenstvo“ ako jednej z možných príčin zamdlenia (ešte mal napísať, že neohrozený bojovník Štefánik zamdlel od pohľadu na myš!), hoci nie len že nečakalo žiadne obecenstvo, ale ani žiadni zástupcovia vlády!

Aj tvrdenie o zápise o roztrhnutí drôtu antény sa javí podozrivé, v takom prípade by napríklad lietadlo nebolo zbytočne krúžilo nad mestom. Talianske dokumenty však jednoznačne vylúčili zlé počasie ako možnú príčinu havárie!
7. Kto je fašista?

Ing. Ivan K. v závere svedectva svojho otca uvádza: Noví velitelia, ktorí prišli z Francúzska a z Čiech na ich miesta, začali vojakom vtĺkať do hláv doktrínu, že Štefánika netreba ľutovať, pretože ohrozoval demokraciu. Chcel vraj na Slovensku zriadiť vojenskú diktatúru s pomocou talianskych generálov.

Aj prof. Ďurica na strane 28 svojej knihy (ďalšie pozri na stranách 28 – 29) uvádza svedectvo Masarykovho lekára, podľa ktorého keď sa Masaryk dozvedel o Štefánikovej smrti, ticho povedal v spoločnosti s nemenovanou osobou (Benešom?): „To je dobre“ (svetový humanista!). Lekár sa to pokúšal vysvetliť takto: Masaryk mal zo Štefánikovho politického profi